Mistrovství Světa v taekwondo WTF - poomsae, Tunja, Kolumbie
Již 2.prosince jsme se vydali na dlouhou cestu až do Kolumbijské Tunjy [čti: tuncha] na Mistrovství světa v taekwondo - technických sestavách poomsae. Tento rok jsme se do nominace za Českou republiku vešly pouze já v kategorii juniorek a Hana Vu v kategorii seniorek. Na Mistrovství světa v taekwondo WTF může odjet z každé země pouze jeden závodník v každé kategorii, což je maximálně 12 závodníků. V letošním roce jsme však byly nominovány vedením reprezentace a zejména hlavním trenérem mistrem Lee Youn Jae pouze já v kategorii „Juniorky" a Hana v kategorii „Seniorky".
Naše výprava nebyla příliš početná, dvě závodnice, trenér mistr Lee a Petr Limprecht, který byl nominován na mistrovství jako rozhodčí.
Cesta do Jižní Ameriky byla velmi dlouhá, trvala více než 14 hodin a navíc po příletu do hlavního města Bogotá v Kolumbii nás čekala ještě tří hodinová cesta autobusem do města Tunja, kde se závody konaly. V městě Tunja jsme byli všichni velmi překvapeni. Kolumbijci jsou velmi příjemní, přátelští a hodní lidé. Zvláštní ale bylo, že každá výprava dostala hned od počátku svého policistu „bodyguarda", který nás po celý pobyt hlídal na každém kroku, když jsme šli na večeři, čekali před restaurací, ráno čekali před hotelem, byl to zvláštní pocit.
Den po příletu jsme se jeli podívat do sportovní haly, kde se vše připravovalo, ale také jsme absolvovali s naším mistrem hned tvrdý trénink. Kolumbie má moc vysokou nadmořskou výšku, proto se zpočátku nedalo moc dobře dýchat, ale i přesto jsme se s Hankou snažily ze sebe vydat vše.
Dny strašně rychle utíkaly a já už jsem byla den před závody velmi nervózní. Nevěděla jsem, co mě čeká, protože tohle byla moje úplně první účast na takto velkých závodech, a když jsem viděla všechnu tu konkurenci, cítila jsem se jako začátečník s bílým páskem. Na mistrovství světa bylo vidět, že taekwondo dokáže stmelit národy a všichni jsme se cítili být jako „rodina," všichni se bavili se všemi a hlavně všichni fandili všem. Byl to krásný pocit, který v České Republice příliš nezažívám.
Velkým překvapením pro nás byl úvodní ceremoniál, kdy nás odvezli na fotbalový stadion, postavili před nás nosiče transparentu s nápisem Czech Republic a řekli „jdeme". Nikdo nám nic nevysvětlil, ale šok, který následoval, nelze slovy ani popsat. Kolumbijci pro nás připravili neskutečné uvítání, připadali jsme si jako na olympiádě. Obrovský fotbalový stadion byl zaplněn lidmi, ovace diváků byly neuvěřitelné, hudba i doprovodný program neměly konce.
Čtvrtek 6. prosince byl můj den. Už od rána jsem pilně cvičila, abych předvedla co nejlepší výkon. Rozlosovali nás do dvou skupin, z první skupiny A postupovalo do finále osm nejlepších a z mé skupiny B pouze sedm. Byla jsem nervózní. Dostala jsem se na řadu po dvanácté hodině jako jedna z posledních. V mé kategorii 14 - 17 let - Juniorky bylo asi 30 závodnic. Znervózněla jsem však ještě více ve chvíli, kdy jsem vešla do haly a uviděla jsem ty obrovské davy diváků a slyšela nekončící potlesk. Byl to nejen pro mě nezapomenutelný zážitek. Zacvičila jsem dvě vylosované sestavy a pak jsem čekala na body od rozhodčích. Bohužel na postup nestačily. Ve své skupině jsem skončila osmá, tedy pouze jednu příčku za postupovou pozicí. Myslím si, že nervozita zapracovala, ale po tomto obohacujícím zážitku vím, co je třeba zlepšit a hlavně jsem asi konečně pochopila, jaké taekwondo vůbec je, co je jeho skutečným smyslem a co znamená pro jiné a vlastně i to, co znamená pro mě - přátelství, sounáležitost, fairplay. Doufám, že k tomuto poznání budou mít šanci dojít i ostatní čeští taekwondisté.
Nyní se pokusím zúročit nabyté zkušenosti při přípravě na první mezinárodní závody v roce 2013, které se budou konat v únoru v Německu a v dubnu bude následovat Mistrovství Evropy ve Španělsku.
Jitka Poláčková (17 let, 1. dan)
Fotografie z Kolumbie.....ZDE!
